Má první setkání s P. Špidlíkem se váží k sobotním ránům, kdy jsem poslouchal coby středoškolák ve vysílání Vatikánského rozhlasu jeho promluvy. Vidět jednu věc vedle druhé, samostatně a bez vazeb, je velkým rizikem dnešního myšlení. Promluvy P. Špidlíka vynikaly opakem, vidět jednu věc v druhé. Při poslechu jeho homilií mi začalo postupně prosvítat. Docházely mi souvislosti, které měly pro mě zcela praktický a zásadní dopad, mezi takovými obory jako je teologie, umění a duchovní život.

Vždycky jsem si přál jednou se s ním setkat tváří v tvář. Moje touha se nakonec nenaplnila a to i přesto, že společné setkání bylo již naplánované. Porušení životní kázně, kdy během dubna roku 2010 umírá, mě rozčarovalo: „Otče, jak jste si mohl zrovna teď umřít?“ povzdychoval jsem si. Naše první setkání „naživo“ se uskutečnilo až při jeho pohřbu na Velehradě.

Mohu říct, že se moje touha neuskutečnila, zato nemohu říct, že se nenaplnila. P. Špidlík rád komentoval báseň Moře (Těžká hodina) básníka Jiřího Wolkera. Hlavní hrdina touží celým životem vidět moře. Když pak stane na pobřeží  a moře vidí, je nešťastný.

 

„Na břehu ostrova Krku,

na břehu z kamení

moře jsem hledal celých šest

smutných dní

a moře jsem nenašel.“

 

Když pak navštíví sedmého dne,

za bití zvonů, hospodu u mola, uzří pravé moře.

 

„Když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří vám, námořníci, barkaři a rybáři, vám, bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném nosíte bouře a pohody a celou tu zem, vám, dělníci věční, sluncem propálení, kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni!“

 

Rád vzpomínám na okamžiky sedmého dne, kdy jsem se budil v Centru Aletti bitím zvonů z nedaléké basiliky Santa Maria Maggiore. Sdíleným životem zde v komunitě, postaveným na společném slavení Eucharisie, bylo možné navázat mnoho přátelských vztahů a setkat se s tolika duchovními syny a dcerami P. Špidlíka. Pozvání Muzea regionu Boskovicka zpracovat o něm výstavu bylo pro mě prodloužením našeho již několikaletého vztahu a rád přitom vzpomínám na citát, který mi před smrtí písemně z Říma věnoval: „Čas pomíjí, ale přátelství zůstává. Tomáš Špidlík SJ“

 

Jiří Šťasta

kurátor výstavy