Během velikonočních svátků obvykle studenti z Papežské koleje Nepomucenum odjíždějí vypomáhat domů nebo do italských farností. Přesto na svátky v Římě zůstává skupina kněží, sester a spolupracovníků.
O velikonoční neděli jsme jako obvykle slavili mši svatou v Nepomucenu a hned po ní se vypravili na náměstí svatého Petra na požehnání Urbi et Orbi. Za krásného slunečného počasí jsme byli spolu s desítkami tisíc dalších poutníků velmi potěšeni, když se na balkóně baziliky objevil Svatý otec František. Popřál nám požehnané velikonoční svátky a pak přenechal svému ceremoniáři arcibiskupu Ravellimu, aby přečetl jeho poselství. Papež František s vypětím sil na závěr udělil v největší prostotě a nejkratší formulí apoštolské požehnání a lid jásal.
Na obrazovkách se objevil velmi neobvyklý text: „Papež František za chvíli sestoupí na náměstí svatého Petra, aby pozdravil věřící.“ Proudy věřících patrně tento nápis přehlédly a mířily pryč z náměstí. My jsme se však rozhodli vypravit opačným směrem blíž k uličkám. Za zhruba dvacet minut začal najednou dav aplaudovat: na náměstí se objevil papamobil a brázdil připravenými koridory, jak jsme byli vždycky zvyklí. Občas se zastavil, aby Svatý otec požehnal dětem. Kolem nás projel dvakrát. Aniž bych to tušil, spolu s ostatními jsem si na mobil natočil poslední živou vzpomínku na papeže Františka.
V pondělí po desáté hodině jsme dostali zprávu, které jsme po předešlém zážitku ani nemohli uvěřit: papež zemřel. Za Svatého otce jsme se pomodlili a přemýšleli, co nás asi v dalších dnech čeká.
Jedna z našich neznámých otázek zněla, zda nám nezruší mši svatou dlouho dopředu objednanou a plánovanou na další den do baziliky svatého Petra. Žádnou zprávu jsme však nedostali, a tak jsme se druhý den vypravili směrem do Vatikánu.
V ulicích už byly vidět první policejní zátarasy, přesto nás na kartičku opravňující vstup do Vatikánu nechali projet. Netušili jsme, jak prozíravé bylo vydat se na cestu tak brzy. Když jsme od auta směřovali k bazilice svatého Petra, všimli jsme si, že u domu svaté Marty jsou připravené zábrany. Odvážili jsme se přiblížit ke skupince, která před domem diskutovala. Oslovili jsme slovenského papežského ceremoniáře Lubomíra Welnitze, zda bude možné už dneska se pomodlit u těla zesnulého papeže. Pokynul rukou a my mohli jít rovnou dál.
S bázní jsme vstoupili do domu svaté Marty, kam se pochopitelně nemohlo běžné vcházet, když zde bydlel papež. Došli jsme na konec chodby až do kaple, odkud během covidu papež František dennodenně vysílal mše svaté, které byly velkým povzbuzením pro lidi na celém světě. Teď ráno byla ještě kaple poloprázdná. V lavicích byli roztroušeni lidé, klečeli a modlili se. Ticho prozrazovalo posvátnou úctu přítomných k zesnulému.
Vypravili jsme se k oltáři. Před ním ležel v otevřené rakvi papež František. Přišli jsme až k němu a poklonili se. Papež měl pokojné zavřené oči, byl oblečen do červeného liturgického roucha, v sepnutých rukou držel růženec, na prstu měl prsten a na nohou černé boty. U rakve plápolala velikonoční svíce a stála čestná stráž švýcarské gardy. Usadili jsme se do lavice a ponořili se do modlitby. Nikdo nerušil focením, nikdo nás nehonil, mohli jsme zde klečet, jak dlouho jsme chtěli.
Až po dvaceti minutách jsme se zvedli, ještě jednou se poklonili tělu milovaného papeže a vryli si do paměti poslední pohled do jeho obličeje. Vyšli jsme ven a šli se nachystat ke slavení mše svaté. V podzemí baziliky svatého Petra, tam, kde je pohřbena celá řada Františkových předchůdců, v kapli Madonna della Bocciata, v níž téměř padesát let odpočívaly pozůstatky našeho otce kardinála Josefa Berana, jsme slavili mši svatou, přinesenou ve velké vděčnosti za papeže Františka.
P. Vojtěch Novotný