Znám jeden dům na zemi,
dům mezi domy,
dům jako každý jiný,
a přece... jiný.
Vstoupíš do domu
a něco tě ovane.
Ještě než se rozhlédneš,
sestoupí na tebe pokoj,
je ti dobře,
jsi přijat, cítíš se doma.
Žijí tam lidé jako jiní,
chodí v džínech, tričkách,
nebo svetrech,
ale též v důstojných řízách.
Běhají a hlučí, smějí se hlasitě,
že tě až nakazí.
Ale někdy jsou tiší,
hovoří s někým,
koho nevidíš,
ale oni ho vnímají.
Jsou takoví zvláštní
šeptají si s ním, tajně se domlouvají.
A snad i on jim něco šeptá,
asi do srdce.
Pak, když mu poděkovali a zazpívali oslavnou píseň,
(jsou to asi nějací spiklenci -
prý zpívají oslavnou píseň jakémusi Kristu,
kterého oslavují jako Boha -
prozradil to na ně už dávno
Plinius Mladší).
Pak vyjdou ven
a žijí jeden pro druhého,
jsou pozorní a vzájemně si slouží.
Přijde někdo cizí a řekne:
„Hleďte, jak jsou radostní a mají se rádi.“
Asi jim to vše poradil ten,
s nímž se ráno tajně domluvili...
Bolest na ně dolehne též,
nestaví ji na odiv,
abys to z nich doloval
a zjistil, že trpí.
Jdou k matce,
ta jim rozumí:
Matka krásného milování.
Ona tam vládne,
ten dům prý jí patří.
Dům mezi domy,
dům jako každý jiný,
a přece... jiný.

 

Ukazoval jsem své dílko básníkovi a literátovi panu biskupovi Lebedovi, kterému se opravdu upřímně líbilo. Dokonce mi řekl, že ještě neviděl, že by někdo takhle zformuloval seminář.

 

Autor: Karel Pilík (1918–2007), z knihy Není trní bez růže, vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2007